Před úřady máme většinou respekt. Možná je to ještě pozůstatek rakousko-uherského pořádku. V současnosti jsou ukáznění a pořádkumilovní snad už jen Němci. Tedy myslím etničtí Němci.
Nemáme důvěru v soudnictví. Přispěla k tomu svým dílem i plzeňská fakulta. Vím o několika vysoce postavených, kteří studovali takovou rychlostí, že se málem nestačili na fakultě zastavit. Ale jen v tom to není. Lidé nechtějí řešit problémy v oblasti práva, vědí, že to není rozumné. Od toho jsou odborníci. Společnost chce výsledky.
Všichni známí podnikatelé vědí, že stavba se musí zahájit do…, dokončit do…, zaplatit do… a platí to všeobecně s výjimkou soudů. Opravdu je možné soudit případ celá léta? Kdo se neumí ohánět, ať jde od válu.
Jak je možné, že soud první instance navrhne dvanáct let natvrdo a vyšší soud podmínku. Chybička se může vloudit, ale ten rozdíl! Nemluvě o maličkosti. Když vám zkazí práci malíř nebo instalatér, budete chtít opravu na jeho náklady. Když se netrefí soudce nic se neděje. Možná, že napotřetí se to povede. A všichni mají své jisté.
Bodejť by ne. Svého času se soudci soudili i o své platy. Pamatujete? Moc důvěry to nevzbudilo. Podobně si mohou plat určit i poslanci i každá prodavačka. Bohužel té poslední to musí schválit pan majitel.
Také vadí formální nedostatky. Když slyším, že soud váhá kvůli formálnímu pochybení, musím hodně přemýšlet. Možná žalobce zapomněl udělat tečku nad i. V jiných profesích se formální pochybení odstraňuje kosmickou rychlostí.
Veřejné mínění nejvíc dráždí, jak se díky soudům daří našim milým recidivistům. Byl odsouzen pětkrát, desetkrát, pětadvacetkrát. Vězeňství nepřevychovává, soudům to je zřejmě jedno. Jestliže policie znovu chytí recidivistu pár hodin po propuštění, pak je něco špatně. Právníci samozřejmě namítnou, že se musí řídit platnými zákony. Promiňte, pak jsou špatné ty zákony. A vytvořili je amatéři. Kdopak jim má prozradit, že tvoří špatné zákony? Protože aby člověk bez dokladů mohl odmítnout dechovou zkoušku, stěžoval si na policii, že mu nepůjčila kapesník, odmítl odběr krve a požadoval u soudu teplé ponožky do vězení (vzpomínáte na ten případ?), tak to už je trochu příliš.
V televizi proběhla informace, že skončil soud s řidičkou, která přehlédla ženu na přechodu a byla odsouzena i k peněžitému trestu. To je jistě správné rozhodnutí ve prospěch pozůstalého manžela a dětí. Kolik rodinných příslušníků (!) se přihlásilo o náhradu, s odvoláním na silné vztahy v rodině (!)? Dvacet šest! Soud přiznal náhradu pouze dvaceti třem! Ostatní strýčkové, tetičky, bratranci a sestřenice ostrouhali. Jak kruté.
S blížící se stařeckou bezmocností musím myslet na zadní kolečka. Hledám žalobce, který by mě zažaloval tak dobře, abych mohl zimu strávit tři, čtyři měsíce ve vazbě, ale tak špatně, abych po propuštění mohl oprávněně žádat štědrou finanční náhradu. Slibuju na svou čest, že se poctivě rozdělím. Protože je-li možné hradit újmu občanovi za chybu soudu z daní jiných, proč z toho neudělat podnikání.
Ve vší slušnosti je nutno konstatovat, že náš právní stát je neoblíbený hlavně proto, že si soudy osobují právo chovat se jinak než je logické. Laik nepochopí kličkování džunglí paragrafů v případě stomilionových zlodějen. Nemůže nevzpomenout na výrok bývalé ministryně o soudcovské mafii.
Normálně se takové chování kvalifikuje jako hloupost spojená s arogancí. Vzdělanci ovšem vědí, že právo není spravedlnost.
Mít rád, nemít rád, to není přesné. Veřejnost se bojí. Nebojí se jen ti zkušení recidivisté.
