Opravdu. Nevidím žádný problém, který by nešel řešit jednodušeji a rychleji. Musí se jen chtít. Protože když se nechce, je to horší než když se nemůže (lidová moudrost).
Nejprve ke stáním zaměstnancům obecně. Už za minulého režimu se říkalo, že státní správa je předimenzovaná asi o 20%. Možná. Pamětníci by připomenuli pokusy o nápravu pomocí akcí „třicet tisíc do výroby“ apod. V současnosti je státních zaměstnanců ještě víc. Už několikrát jsem navrhoval (původně s nadsázkou) jednoduchý způsob jak situaci řešit. Pro začátek ihned propustit z každého pracoviště deset procent zaměstnanců. Ti zbývající okamžitě zjistí, že práci nestíhají a protože vědí co a jak, navrhnou zrušení prací, které pokládají za nesmyslné a zbytečné. Jednodušší administrativa, menší potřeba židlí a stolů, úspora na mzdách. Ušetřené peníze si mohou rozdělit zbývající hned v příští výplatě. Budou spokojeni, občané také a nebude to stát ani korunu navíc.
Realizace má ovšem jeden háček. Stát zaměstnává dva druhy lidí. První jsou například bývalí politici, pro které byla vytvořena pracovní místa, jejich rodinní příslušníci, známí a kamarádi. Druhá skupiny jsou lidé (většinou podřízení) kteří si léta kazí oči, namáhají páteř a vytvářejí mozoly na pozadí. Ti první se sami nepropustí (známá teorie o kaprech a rybnících) a když propustíte ty druhé, kdo bude za ty první dělat?
Školství je speciální variantou. Média tvrdí, že školy jsou naplněny cca ze šedesáti procent. Pak to ovšem znamená třetinovou nadbytečnost. Samozřejmě odpovídající zbytečně vynaložené prostředky. V případě vyšších a vysokých škol je prý nadbytek těžko uplatnitelných absolventů některých oborů. To jsem si nevymyslel, to jsem si přečetl. Tady je specifická komplikace. Učitelství je obvykle povolání na celý život. Nemůžete paní učitelce říci „zítra nechoďte a přijďte až budeme potřebovat“. Už by se asi nevrátila. Učitelství zatím není nic lukrativního a pravděpodobně by jí to obyčejná hrdost nedovolila.
Tak a teď poraďte jak řešit věc, když se kompetentním nechce. Jistě, jsou takové situace, kdy už se řeší hlava nehlava. Ale to není stávka, to je revoluce.
(Poznámka na závěr. A co až začnou demonstrovat důchodci nebo lidé s minimální mzdou? Protože snad si dovedete spočítat náklady na prosté živobytí pokud nemáte v minulosti postavený byt, skromný šatník, zahrádku a vaší jedinou kulturou je televize. Život není snadný. A co víc, je stále nesnadnější. Pokud chcete diskutovat, pak zveřejněte pro srovnání náklady na vězně nebo celkové náklady na pobyt seniora v domově pro seniory. Nemluvě o tom, proč stát dává nemalé příspěvky na bydlení, když vyjít s minimem je tak snadné.)
